close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2007

Jaroslav Seifert - Morový sloup

10. července 2007 v 0:17 | Janet |  Čtenářský deník
Jaroslav Seifert: Morový sloup

Básnická sbírka obsahuje verš z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Seifert ji chtěl napsat jako rozloučení "se svou zemí, do které už pospíchám, a svými čtenáři, s kterými se loučím". I zde opouští pravidelný rým a písňovou formu, pro něj tak příznačnou. To vše nahradil rytmizovanou prózou. Sbírka vyšla v Samizdatu.
V jednotlivých básních se vrací do svého dětství, mládí, vzpomíná na mladé lásky, nevyhýbá se tématu smrti. V úvodní básni Na jedné ze svých dávných přednášek… připomíná své mrtvé přátele básníky (Wolker, Hora, Halas) a nostalgii stáří, myšlenky na smrt zahání projekcemi milostných zážitků, většinou již jen útržkovitých. Láska dodává člověku chuť do života, zachytil ji jak v náboženském pojetí, tak i v erotickém vztahu, jehož volání obětoval "polovinu života a možná ještě víc." (Kanálská zahrada).
Ženu oslavuje velice často, vidí v ní "samu pěknost života" (Kolotoč s bílou labutí). Zážitky z nemocnice mu prosvětlují krásné oči sestřiček. Stejný vztah jako k ženě má Seifert i k rodné zemi. "Byla mi možná víc než všechny mé lásky najednou… Ať tedy její kolena rozdrtí mou hlavu." (Morový sloup)
V poslední básni A sbohem vzdává hold básnické činnosti. Použil k tomu slova, která jsou jeho skutečnou závětí: "Poezie jde s námi od počátků. Jako milování, jako hlad, jako mor, jako válka. Někdy byly mé verše pošetilé až hanba. Ale za to se neomlouvám. Věřím, že hledat krásná slova je lepší, než zabíjet a vraždit."

Jonarhan Swift - Gulliverovy cesty

10. července 2007 v 0:16 | Janet |  Čtenářský deník
Jonathan Swift: Gulliverovy cesty

Potom, co se Lemuel Gulliver oženil, se vydal na svou první plavbu. Neměl štěstí, a tak ztroskotal. Doplaval na pevninu do země Liliputánů, což byli velmi malí lidé. Nejdříve ke Gulliverovi neměli důvěru, a proto ho připoutali. Ale protože se choval velmi dobře, brzy ho pustili. On jim pak prokazoval nejrůznější služby. (Např. jim pomohl porazit nepřátele z ostrova Blefusku.) Ale i přesto musel odejít. A tak, když našel člun, vydal se na cestu domů. Ale doma se nezdržel dlouho a vydal se na svou druhou plavbu. Při ní musel plout člunem pro vodu na blízkou pevninu. Ostatní z lodě se lekli obra a odpluli. Gulliver proto musel zůstat u obrů na ostrově Brobdingrag. Žil u sedláka a pečovala o něho sedlákova dcera. Protože ho sedlák za peníze ukazoval, procestoval Gulliver zemí obrů. Jednoho dne Gullivera unesl orel a pustil ho do moře, kde ho našli lidé, a vzali ho s sebou do Anglie. V Anglii Gulliver nevydržel dlouho a vydal se na svou třetí plavbu. Na ní byl zajat piráty, kteří mu dali člun a trochu jídla - slíbili mu totiž, že ho nezabijí. Doplul na ostrov, odkud uviděl létající ostrov - Laputa. Lapuťané ho vzali na ostrov a Gulliver poznal, že znají jen matematiku a hudbu. Gulliver byl vysazen v Balnibarbi, kde navštívil akademii plnou bláznivých vědců. Potom se dostal na ostrov Glubbdubdrib - ostrov čarodějníků a kouzelníků, kde měl možnost mluvit s duchy. Pak se Gulliver plavil do Lugnaggu, kde poznal několik nesmrtelných lidí. Pak do Japonska, Holandska až do Anglie. Dlouho se nezdržel a odplul jako kapitán lodě na svou čtvrtou, poslední plavbu. Na moři se proti němu spiklo mužstvo a vysadilo ho na pevnině. Gulliver tam poznal Jahuy - zvířata podobná lidem s příšerným chováním. Gulliver je neměl rád, protože v nich stále víc a víc poznával sebe a své krajany. Dále na pevnině poznal Hvajninimy - moudré mluvící koně. Gulliver bydlel u jednoho Hvajninima a vyprávěl mu o Anglii. Hvajninimovi se Anglie nelíbila. Gulliver musel odplout, protože měli být Hvajninimové vyhubeni, ale nechtělo se mu. Doplul do Nového Holandska, kde ho našli Portugalci. Gulliver s nimi nechtěl odplout, protože nechtěl žít s Jahuy (lidmi). Nakonec Portugalci Gullivera přesvědčili a on s nimi odplul do Anglie. Musel se smířit s tím, že bude žít s Jahuy.

William Shakespeare - Sen noci Svatojánské

10. července 2007 v 0:14 | Janet |  Čtenářský deník
William Shakespeare: Sen noci svatojánské

Vévoda Théseus miloval královnu amazonek Hipolytu a oba se zanedlouho rozhodli, že se vezmou. K Théseovi přišel několik dní před svatbou Egeus, otec Hermie, poprosit ho společně domluvit dceři, aby se nebránila vzít si za muže místo Lysandra Demetria. Ale ani Théseovo přemlouvání nepomohlo. Hermie se s Lysandrem domluvila, že spolu příští noc utečou ke své tetičce a tam se tajně oddají a že se setkají v lese nedaleko města. Demetrius znal Hermii od její přítelkyně Heleny a přestože zprvu miloval Helenu a ona jeho, nechtěl o ní později ani slyšet a měl rád jen Hermii. Zbytečně Helena plakala pro svého Demetria, on žil jen pro Hermii. Téhož dne se na svatbu Thésea s Hipolytou připravovali divadelní ochotníci se svou hrou. Představení chtěli vyzkoušet ve stejném lese za městem a té samé noci. V lese žili elfové, podivná stvořeníčka, kterým velela líbezná Titanie se svým mužem Oberonem. Oberon připravil se svým služebným a kouzelnou květinou na lásku všem lesním návštěvníkům různá překvapení, kdy se věrný Lysandres díky kvítku zamiloval do Heleny či jinak. Avšak před svítáním vrátili vše do starých kolejí, dokonce učinili Helenu šťastnou tím, že omámili Demetria láskou k ní. Slavily se tak 3 svatby: vévoda s Hipolitou, Demetrius s Helenou a Lysandres s Hermií. Divadelní hra měla velký úspěch.

William Shakespeare - Romeo a Julie

10. července 2007 v 0:12 | Janet |  Čtenářský deník
William Shakespeare: Romeo a Julie

Hl. postavy: Romeo, Julie
Vedl. postavy: kněz Vavřinec, Tybatt, rodiny Monteků a Kapuletů

Tragédie mládí a mladé lásky ve společnosti postavené na starých tradicích a vzájemné nenávisti.
Kdysi dáno žily ve Veroně dva proslulé rody: Kapuletové a Montekové. Tyto rody se nenáviděly po celé generace a neustále mezi nimi vznikaly sváry, a to jak mezi pány, tak mezi jejich služebnictvem. Jejich spory dospěly tak daleko, že do nich musel zasáhnout samotný vévoda, který jim pod pohrůžkou smrti přikázal dodržovat nadále mezi sebou mír. Montekův syn Romeo byl nešťastně zamilován do jisté Rosaliny, která byla k jeho citům naprosto slepá. Pro Romea tato nešťastná láska znamenala konec žití a byl by se kvůli ní při své jemné poetické duši usoužil. Jeho přátelé Benvolio a Merkucio jej chtěli trochu rozveselit v jeho zoufalství, a tak jej vzali s sebou na maškarní ples ke Kapuletům. Na tomto plese, kde byli díky maskám všichni tři na půdě nepřátel v bezpečí, Romeo poprvé spatřil svou osudovou lásku Julii a okamžitě zapomněl na chladnou Rosalinu a jeho srdce začalo hořet jen pro Julii. Ani Julii nebyl Romeo lhostejný, avšak mezi nimi zela bezedná propast zášti mezi jejich rody. Po skončení plesu se Romeo vkradl do zahrady Kapuletů, a tu spatřil Julii na balkóně, kterak vzdychá pro svou lásku k němu. Romeo tajně vyslechl vyznání jejích citů a pak, když si byl jist její láskou, vyšel ze tmy a vyznal jí lásku on. Přestože mu v zahradě Kapuletových hrozila smrt, nedokázal se od své Julie odtrhnout a ještě té noci se oba domluvili na tajné svatbě, která se měla konat příštího dne. Ještě té noci zašel Romeo za svým dlouholetým důvěrným přítelem - bratrem Vavřince, ke kterému se chodil vyplakávat ze své neopětované lásky k Rosalině. Nyní však jej žádal, aby jej oddal s Julií. Bratr Vavřinec byl šokován takovým zvratem jeho citů a nepředpovídal jeho lásce k Julii dlouhého trvání. Avšak Romeo jej přesvědčil, že nejde o žádné chvilkové vzplanutí, a tak kněz přislíbil, že je následujícího dne oddá. Hned ráno Julie poslala za Romeem svou věrnou důvěrnici chůvu, která jí přinesla radostnou novinu, že se ještě toho dne stane Romeovou ženou, jak se také s požehnáním bratra Vavřince stalo. Avšak byl to sňatek tajný, o kterém věděla jen chůva, Vavřinec a oba novomanželé. Téhož dne se strhne šarvátka mezi Merkuciem, Benvoliem a Tybyltem - synovcem paní Kapuletové. Romeo se stane náhodným svědkem této šarvátky. Merkucio začne s Tybaltem šermovat. Romeo se je snaží zadržet, ale Tybalt využije jeho zásahu a propíchne Merkucia. Romeo se rozhodne kamaráda pomstít a zabije Tybalta. Po tomto činu se schovává u bratra Vavřince, avšak záhy musí z Verony utéci, neboť vévoda jej potrestal vyhnanstvím. Vavřinec přislíbí, že bude zprostředkovávat spojení mezi ním a julií. Ta zatím naoko oplakává svého bratrance Tybalta, ale ve skutečnosti pláče pro vyhoštěného Romea. Krátce po Tybaltově smrti se ji její otec rozhodne provdat za mladého šlechtice a vévodova příbuzného Parise. Julie je zoufalá, a tak jde pro radu k bratru Vavřinci. Ten jí dá lektvar, po jehož vypití se bude jevit jako mrtvá. Julie tento lektvar vypije v předvečer svého svatebního dne s Parisem, a tak ji druhého dne nacházejí mrtvou a všichni se domnívají, že zemřela steskem po bratranci a místo do kostela ke svatbě ji odnesou do rodinné hrobky. Vavřinec poslal po druhém bratru zprávu Romeovi. Na základě tohoto dopisu měl Romeo co nejdříve přijet do Verony a unést probouzející se Julii z hrobky. Avšak tento jeho dopis k Romeovi nešťastnou náhodou nedorazí, a místo toho mu jeho věrný sluha přináší zprávu, že Julie je mrtva. Romeo si koupí smrtící jed a vydá se ihned do Verony. Na hřbitově se střetne s Parisem, který tam oplakává Julii a při potyčce jej zabije. Potom vstoupí do hrobky k Julii a vypije smrtící jed. Nato se Julie probudí a vida vedle sebe mrtvého Romea, probodne se jeho dýkou. To už na hřbitov ve snaze zabránit katastrofě přichází Vavřinec, avšak pozdě. Po něm dorazí městské stráže s vévodou, Kapuletem a Montekem, kterému zármutkem po vyhnaném synovi zemřela žena. Zdrcený bratr vavřinec si plně uvědomuje svou vinu na vzniklém neštěstí a začne všem přítomným vypravovat celou historii nešťastné lásky jejich dětí. Montek s Kapuletem si uvědomí malichernost svých sporů a nad hrobem svých dětí se udobří. Romeo a Julie je jedna z tragédií, která patří k vrcholným Shakespearovým dílům. Celý příběh vyhází z legendární středověké pověsti, kterou Shakespeare sladil s estetikou tehdejší renesanční doby. V lyricky zpracovaném díle se pod vlivem antických tragédií objevuje osudovost. Děj probíhá ve Veroně 16. století, je uspořádán chronologicky. Postavy jsou popsány a charakterizovány objektivně, realisticky a jejich činy mnohdy hraničí s morálkou tehdejší doby. Celé dílo je napsáno krásným bohatým jazykem s mnoha metaforami a přirovnáními.

Karel Jaromír Erben - Kytice

10. července 2007 v 0:11 | Janet |  Čtenářský deník
Karel Jaromír Erben: Kytice

Snad naše nejoblíbenější básnická sbírka 19. století. Dvanáct vynikajících balad uvedl K.J.Erben stejnojmennou vstupní básní. Mistr umělecké zkratky dokázal ve třech slokách zachytit báji vykládající původ slova mateřídouška. Ve zbývajících třech strofách vyjádřil obrazně svůj názor na dávný, až pohanský původ bájí, naznačil i básnický záměr díla a jeho na svou dobu odvážné věnování slovanským vlastencům. Básník poznal důvěrně české básně i pohádky, a proto toužil doplnit Čelakovského " Ohlasy " promyšleným výběrem lidových námětů epických. Sbírka zahrnula hlavní druhy lidové epiky. Nejpočetnější skupinu tvoří báje. Ty nejvíce odrážejí názor lidu na přírodu, v níž se člověk potýká s působením tajemných sil a bytostí ( Polednice, Vodník, Vrba, Lilie, Holoubek, Svatební košile ). Pro naše předky nebylo hranic mezi živým a neživým světem. A z pohanských mýtů přechází tato představa i do zlidovělé tradice křesťanské. Místní pověsti má za základ nejstarší balada Poklad s námětem Velkého pátku, kdy se odkrývají poklady. Pohádka, a to od Boženy Němcové, byla podkladem Zlatého kolovratu. Legenda barokně romantického ladění je základem Záhořova lože. A hojná jsou právě v naší těžce zkoušené zemi proroctví ( Libušino, Sibyllino, slepého mládence aj. ), úryvky z ní tvoří závěrečnou, vlastenecky povzbudivou, ale i kritickou báseň Věštkyně. Tuto pestrost rozmnožují i dramatické obrazy ze života s kresbou lidových obyčejů ( Štědrý den, Dceřina kletba ).
Sbírkou prolíná přísný lidový názor mravní. Za provinění přichází neúprosně trest. V křesťanské etice jej zmírňuje či odčiňuje pokání ( Poklad, Svatební košile, Záhořovo lože ). Erben vysoce ocenil společenské poslání ženy, zejména matky. Všechny skladby kromě Záhořova lože mají své ženské hrdinky. A nad velikostí i úskalími mateřské lásky se kniha zamýšlí ve většině baladických písní : už v úvodní báji etimologické, v baladách poklad, Polednice, Zlatý Kolovrat, v slavném Vodníkovi, v bájích Vrba i Lilie, a velmi tvrdě v tragickém dialogu Dceřiny kletby. Erbenova poselství národu posud oslovují náš dnešek. V závěru Věštkyně čteme mj. : " Nenaříkejte, neštěstí a osud / že vás tak tvrdě potkaly, / však naříkejte, že jste jimi posud / rozumnější se nestaly ! " ... " Tisíc let ušlo, co své milé syny / svornosi učil Svatopluk, / však neproniknul dotud, do hodiny / moudrého slova zlatý zvuk ! ".
Výstavbě klasických balad se u Erbena učili mnozí naši epikové: Neruda, Hálek, ale i Wolker. Zpěvnost, obraznost i dramatičnost Kytice inspirovala naše největší skladatele i výtvarníky (Dvořák, Fibich, Martinů, Aleš, Zrzavý, Procházka, Tesař aj. ).

Jednotlivé balady:

KYTICE

Zemřela matka a po ní zůstali sirotci, kteří každé ráno navštěvovali matčin hrob. Matce se dětí zželelo, a proto se změnila v malý kvítek. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou.

"Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly
a prostý kvítek, v němž majíc útěchu,
mateří - douškou nazvaly."

POKLAD

Žena s ditětem šla do chrámu Páně. Několik kroků od kostela spatřila skálu a v ní svit. Došla ke skále. Odhodlala se sejít dovnitř a viděla plnou hromadu zlata. Nejdřív si chtěla nabrat jen trochu, ale neodolala a začala si brát, co unesla. Dítě nechala ve skále, bylo jí milejší zlato. Ale jak odnášela další zlato, skála zmizela a dítě s ní. Zlato se proměnilo v kamení. Žena se polekala a začala hledat své dítě. Byla nešťastná, smutná a pořád volala dítě. Až bylo v kostele Krista Pána mučení, skála se zase objevila. Žena do ní vběhla, vzala své dítě a na zlato se už nepodívala. Už ji nelákalo zlato, ale měla své dítě.

A znovu se žena děsí,
úzkost hrozná ji uchvátí:
"Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach, mé dítě, kde jsi, kde jsi ?!"

SVATEBNÍ KOŠILE

Jedna panna zůstala sama a čeká na svého milého, který je v cizině. Už ušila košili a milý se ještě nevrátil. Náhle někdo zaklepal na okno. Panna poznala svého milého. Milý ji zavedl na hřbitov a řekl, aby přeskočila zeď. Panna se schovala v márnici. Ráno ji lidé v márnici našli.

Dobře ses, panno, radila,
na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla !
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala,
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile !

POLEDNICE

V baladě Polednice se vypráví o matce, jejíž dítě pořád křičelo. Matka dítěti vyhrožovala, že na něj pošle polednici. V poledne polednice opravdu přišla. Matka se lekla, vzala dítě na klín a přitiskla chlapce k sobě. Jakmile polednice po dítěti vztáhla ruku, matka omdlela. Když se otec vrátil, matku ještě vzkřísil, ale dítě bylo udušené.

"Dej sem dítě!" - "Kriste pane,
odpusť hříchy hříšnici !"
Div, že smrt ji neovane,
ejhle tuť - polednici!

ZLATÝ KOLOVRAT

Pán zabloudil v lese při lovu. Přišel k chaloupce. Zaklepal a prosil o vodu. Dívka mu donesla vody. Pán dívce řekl, že si ji vezme za ženu. Matka chce dát králi svou vlastní dceru, ale pán nechce. Na cestě do hradu, matka v lese usekla nohy a vypíchla oči nevlastní dceři Dorničce. Králi dala svou druhou dceru. Dorničku v lese našel stařeček. Stařeček poslal pachole na hrad vyměnit zlatý kolovrat a přeslici za oči a nohy. Když se král vrátil z války, chtěl, aby jeho žena upředla zlatou nit. Kolovrat zpíval o tom, jak matka krále ošidila. Když to král uslyšel, matce a její dceři udělal to, co ony udělaly Dorničce. Potom jel pro Dorničku ke stařečkovi.

"Vrr - zlou to předeš nit !
Přišla jsi krále ošidit,
sestra tvá v lese, v duté skále,
vrr - zlá to nit !"

ŠTĚDRÝ DEN

Děvčata se na přástkách chtěla dovědět o své budoucnosti. Hana uviděla za štědrovečerní noci svého Václava. Marie uviděla kostel, ve které byla rakev. Obojí osud se stal. Příští rok při přástkách chyběly dvě osoby. Jedna se vdala a druhá odpočívá na hřbitově.

Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu.

HOLOUBEK

Vdova se brzy po smrti manžela vdá. Nad hrobem jejího manžela sedává neustále holoubek, která vdovu obviňuje, že svého manžela otrávila. Vdova nadává, ať toho nechá, že jí praskne hlava. Nakonec si asi uvědomí, že holoubek má pravdu, a druhý den ji najdou mrtvou.

ZÁHOŘOVO LOŽE

Záhoř je vrah, který zabíjí pocestné. Jednoho dne chce zabít mladého poutníka, ale ten mu řekne že jde do pekla, pro úpis se svou duší. Záhoř ho nechá jít pod podmínkou, že mu potom věrně popíše peklo. Když se poutník vrací zpět, popíše Záhořovi, jaké tam na něj mají uchystané mučící lože - "Záhořovo lože". Poutník se lekne, a začne litovat toho, co kdy provedl, a celý zbytek života se modlí a činí pokání. Nakonec je mu udělena milost, a dostane se do nebe.

VODNÍK

Dívka šla vyprat prádlo a vodník ji chytil. Musela si ho vzít za muže. Dívka prosila vodníka, aby ji pustil ke své matce, on však nechtěl, protože jí nevěřil. Nakonec jí to dovolil, ale musela v jezeře nechat dítě. Před klekáním se vodníkova žena zase musela vrátit. Přišel večer, ale žena se nevracela. Vodník ji volal. Matka dívky ji však nechtěla pustit. Řekla mu, aby přinesl dítě na jejich práh. Vodník dítě přinesl, ale mrtvé. Zabil ho, protože jeho žena nepřišla do jezera.

Dvě věci tu v krvi leží,
mráz po těle hrůzou běží,
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.

VRBA

Tato balada pojednává o ženě, která byla ve dne živá a zdravá a v noci měla život ve vrbě. Manželovi to bylo divné, a proto se šel poradit s babkou. Babka mu prozradila. Manžel chtěl, aby i v noci byla jeho žena živá a vrbu podťal. Vtom uslyšel zvonit zvony. Ve vsi se ptal, kdo zemřel a lidé mu řekli, že při práci jeho žena padla jako podťata. Manžel šel k vrbě a ptal se, co má dělat. Vrba odpověděla:

"Dej mne z vody vytáhnouti, Když se bude kolébati,
osekej mé žluté proutí, matka bude jej chovati,
dej prkének nařezati, proutí zasaď podle vody,
kolébku z nich udělati, by nevzalo žádné škody,
na kolébku vlož děťátko, až doroste hoch maličký,
ať nepláče ubožátko. bude řezat píšťaličky,
na píšťalku bude pěti,
se svou matkou rozprávěti !"

LILIE

Umře žena, a přeje si být pochována někde u lesa a ne na hřbitově. Na jejím hrobě později vyroste Lilie, a její bývalý manžel si ji odnese domů, a rozmlouvá s ní jakoby byla živá. Jednoho dne odjede, a jeho matka květinu, než se vrátí, Lilii zahubí. Syn ji zato proklíná.

DCEŘINA KLETBA

Matka zabila své dítě, a je smutná. Prokleje za to svou matku, že ji nechávala volnou ruku, a rozmazlila jí.

VĚŠTKYNĚ

O věštkyni, která věští o Přemyslu oráčovi, Libuši, a jiných historických událostech českého národa.

Karel Čapek - Válka s mloky

10. července 2007 v 0:08 | Janet |  Čtenářský deník
Karel Čapek: Válka s mloky

Jan van Toch - objevitel mloků
Andrias Scheuchzer - mlok obecný
C. H. Bondy - miliardář a předseda společnosti Meal

Jednoho památného dne zakotvila u ostrůvku Tana Masa holandská loď Kondong Ban- dong. Kapitán van Toch vystoupil na břeh, aby projednal s míšeneckým správcem některé obchodní věci, hlavně obchod s perlami. Dozví se, že mušle jsou pouze v Devil Bay, ale tam se žádný Batak nepotopí, protože tam jsou Tapa, mořští čerty, jak jim říkají, mají z nich strach.
Kapitán navštívil vesnici Bataků /domorodci/ a požádal náčelníka o několik silných chlapíků, kteří by šli s ním na lov. Náčelník řekl, že celá vesnice půjde na lov s Tuanem kapitánem kamkoli. Když se dozvěděli, že by šli do Devil Bay, odmítli. Nakonec se kapitánovi podařilo pomocí starého zapalovače /dal ho náčelníkovi/ přemluvit je.
Ráno vyplul kapitán se dvěmi singalskými lovci perel. Ti, když viděli Topa, kteří hlídali perly, odmítli se potápět. Od toho dne se datuje podivné chování kapitána. Den co den od- plouval do zátoky a rozmlouval tam s mloky. Pak náhle Kondong Bondong odplula.
V Amsterodamu odevzdal kapitán úlovek perel a požádal o roční dovolenou. Potom se potloukal po Padangu, až našel osobu, kterou hledal, lovce žraloků Dajaka - divocha z Bor- nea, jež měl přezdívku Shark, a kterého si najímali turisté pro jeho zabíjení postaru, ozbrojen pouze dlouhým nožem. Shark začal učit mloky, jak zabít žraloka a kapitán pozoroval mloky při práci a zábavě, stavbě vlnolamů a rituálních tancích. Začal je postupně učit růným praktickým věcem, např. práci s nožem. Mloci byli velmi chápaví.
Kapitán odcestoval do Evropy, aby pomocí vlivných a majetných lidí realizoval svůj plán na využití mloků. Setká se s Bondym a poví mu o Tapa - boys a o tom, že by se dali převést k jiným ostrovům, kde by hledali perly, a oni by jim za to dali harpuny proti žralokům. Dalšími lidmi, kteří se s mloky setkali, byl Abbe Loeb, syn filmového magnáta a začínající hvězdička, Miss Lily Valley. Ta se vylekala, ale zjistila, že jí přinesli perly. Byl podle toho natočen film, že ji unesou tritoni, mořští bohové, že se stane jejich královnou, zamiluje se do ní rybář ... Film měl velkou publicitu i v tisku.
Učený Salamander Andrias Scheuchzer, mlok ze ZOO, kterého naučil číst a mluvit Greggs, který uklízel jeho klec, byl podroben výslechu věhlasných učenců.
Kapitán zemřel a Bondy zjišťuje, že mloci by se mohli přemnožit. Zakládá jednu z největ- ších hospodářských organizací, Mločí syndikát. Mloci jsou levná pracovní síla. Prodávají se podle výkonosti - rozděleni do čtyř skupin skupin. Díky panu Povondrymu, vrátnému u Bondyho, máme dnes ucelený obraz o událostech, které následovaly. Mloci začali používat zbraně, které měli k obraně proti žralokům, i na lidi. Proto musely být osady na Kokosových ostrovech zničeny křizníkem Fireball. I přes to se dále obchod s mloky rozvíjel a dokonce studovali a měli vlastní módu. Další konflikt byl v Normandii, kde mlok chodil na jablka a ručním granátem zabil tři chlapce i sebe /oni po něm házeli kameny/. V kanálu Kolona se setkali britští mloci s francouzskými salamandry a nedorozumění řešili ručními granáty a torpédy. Díky tomu byla řada podmořských explozí. Státy se nakonec dohodli na 5 kilometrovém neutrálním pásmu. Další problémy byly díky německému badateli dr. Hansu Thüringovi, který rozdělil mloky do ras. Dalším neštěstím byl výbuch a zatopení 11. 11. v 1 hod. ráno New Orleansu s mnoha lidskými oběťmi. Další zemětřesení na celém světě 20. 11. mloci se omluvili, ale musí rozšířit moře /s lidmi zvětšovali pevninu/. Vyvolají válku. Byla to podivná válka, lze-li to vůbec nazvat válkou, neboť žádného mločího státu, žádné uznané mločí vlády nebylo. První stát, který se octl ve válečném stavu s mloky, byla Velká Británie a během šesti neděl ztratila čtyři pětiny své veškeré lodní tonáže. Miniaturní mločí ponorky systematicky vyhledávaly a ničily pýchu britského impéria. Po několika týdnech se na britských ostrovech projevil zoufalý nedostatek potravin. Vůdce konzervativní strany pro- hlásil v parlamentu: Přineseme všechny, i ty největší oběti, ale britské cti se nevzdáme! Válečné loďstvo bylo vyřazeno, takže vojenské operace proti mlokům se konaly pouze na souši a ze vzduchu. Střelba z pušek a kulometů jim však nenadělal větších ztrát. Mloci bombardovali z podmořských děl britské přístavy a obrátili je na hromadu sutin. Armádní velení učinilo pokus otrávit salamandry jedy, vylévanými do ústí Temže a některých mořských zátok. Mloci vypustili odvetou po celém anglickém pobřeží závoj válečných plynů. Britská vláda prohlásila v parlamentu, že s mloky i nadále vyjednávat nehodlá. Obyvatelé u zákoky Wash a Lynn Deep byli evakuováni. Odešly většinou jen ženy a děti. Muži odmítli opustit svou půdu. Přesně minutu po uplynutí třídenního příměří vypálil Poyal North Lancashire regiment šrapnel do temných mořských hlubin, hraje k tomu Plukovní pochod Červená Růže. Hned nato zaburácel nesmírný výbuch. Ústí řeky Nene se potopilo až po Wisbech a bylo zaplaveno mořem. Ztráty byly obrovské. Několik neděl nato se sešla ve Vaduzu konference všech zúčastněných států s mloky. Chief Salamander vyslal delegaci, složenou výhradně z ... lidí! Mloky zde zastupovali : profesor Van Dott z Haagu, advokát Rosso Castelli z Paříže, dr. Manoel Carvelho z Lisabonu. Nakonec byla za účasti čtyř velmocí dohoda podepsána. Státy se dohodly podstoupit mločí říši některá evropská území.
Pan Povondra, vrátný u milionáře Bondyho, nyní důchodce, čte po letech se synem novi- ny ... Tak vida, Německo už taky zmizelo z mapy světa ...! Kdepak, na mloky ani Němec nestačí .. !! Dohadují se, jestli by mohli přijít až do Čech třeba po Labi a potom dál, podle Vtavy do Prahy. Pan Povondra říká, že je báječná výhoda, že nemáme žádné mořské břehy a navíc jsme neutrální, tak že na nás nemůžou, ale najednou jeho syn Frantík vidí jednoho ve Vltavě pod Karlovým mostem. Nejdříve si myslí, že je to sumec, ale otec mu to řekne. Vyčítá si, že neměl tenkrát k panu Bondrymu toho kapitána pouštět, že to vlasně všechno zavinil a přeje si, aby mu to děti odpustily. Autor a jeho vnitřní hlas. "Poslechni, chceš opravdu nechat zahynout celé lidstvo?... Neptej se mne, co já chci! Myslíš, že z mé vůle přichází konec světa? Říkal jsem, nedávejte mlokům zbraně! Zastavte ten ohavný kšeft ... A vidíš, jak to dopadlo! ... A není ti lidstva líto? ... Počkej, pomalu! Vždyť nemusí vyhynout celé lidstvo! Lidé budou pracovat dál jako teď, budou mít jen jiné pány! Zkrátka budou sloužit mlokům ... A ještě ti něco řeknu! Víš, kdo ještě teď, když je polovina Evropy pod vodou, dodává mlokům třaskaviny a podporuje tak totální rozmetání světá? Kdo financuje tenhle konec lidské civilizace? ... Vím, státy, továrny, banky. Zas jenom lidé!... A víš, jak to nakonec s mloky dopadne? Jedni bydlí na východním břehu, jedni na západním. Začnou se navzájem potírat ... A nakonec dojde k válce! Ve jménu kultury a práva, ve jménu pravého mloctví, ve jménu národní slávy a velikosti! A to je konec !! Mloci vyhynou !!! ... A co lidé? ... Ach pravda, lidé! Ti se pomalu vrátí z hor na břehy toho, co zůstalo z jejich domovů. Pevniny zas pomalu porostou nánosem řek, moře zvolna krok za krokem ustoupí a všechno bude jako dřív. Jen moře bude ještě dlouho smrdět rozkladem mloků ... Vznikne nová legenda o potopě světa, kterou seslal bůh za hříchy lidí, bude se bájit o potopených kolébkách lidské kultury: třeba o nějáké Anglii nebo Francii, nebo ... A potom? ... A potom? .... Dál už to nevím!"

V době vzestupu mezinárodního fašismu se Čapkova idealizace tzv. malého člověka a ne- nápadných hodnot života stala východiskem humanistického odporu k hrozbě války. Je to alegorie fašismu, utopický román. Polidštění mloci, obdoba robotů = hrozba lidstva, zneužitelné mechanické bytosti. V podtextu je přítomná naděje - spočívá v odvaze podívat se pravdě tváří v tvář. Právě v souvislosti s dílem Válka s Mloky Karel Čapek řekl, že "literatura, která se nestará o skutečnosti, o to, co se opravdu děje se světem... není můj případ."

Karel Čapek - Továrna na absolutno

10. července 2007 v 0:06 | Janet |  Čtenářský deník
Karel Čapek: Továrna na absolutno

Inženýr Marek vynalezl po dvacetileté práci stroj, kterým se absolutně spálí, naprosto stráví a zničí hmota. Tímto absolutním spalováním se využije úplně všech tepelných kalorií, a tak například půl kilogramu uhlí může hnát celou továrnu třeba několik hodin. V každé hmotě však je obsažen Bůh, nebo, nechceme-li to zvát Bohem, absolutno. Toto absolutno se dokonalým zníčením hmoty uvolní a prchá do prostoru. Vzbuzuje v každém, kdo příjde do jeho okolí, náboženské nadšení. Inženýr Marek se toho obává. Svůj vynález - karburátor - má zavřený ve sklepě své továrny v Mixově ulici za pancéřovými dveřmi. Inzerátem oznamuje prodej vynálezu. Jeho bývalý spolužák Bondy, prezident závodu Meas, si přečte inzerát. Navštíví Marka, a ten mu odevzdá vynález. Bondy sice zakusí ve sklepě také záchvat nadšení, nicméně je to člověk praktický a začne vyrábět karburátory ve velkém. V Mixově ulici jsou lidé zasaženi náboženským fanatismem, konají zázraky, ulice je pak policejně uzavřena a hlídána. Bondym sestrojené karburátory vyrábějí čím dál více absolutna. Bagr na Vltavě způsobí nadšení plavců Kuzendy a Brychta. Kuzenda pořádá večerní náboženské seance, při nichž každého pohostí kávou. Absolutno způsobuje i levitaci => Kuzenda se vznáší nad bagrem. Jeden karburátor má opatřit energii pro osvětlení celé Prahy. Při slavnosti otevření však absolutno začne působit na všechny přítomné, včetně prezidenta republiky. Co se tam stalo, se dovídáme jen z novin. Majitel kolotoče Binder si připevní nalezený karburátorek na svůj kolotoč a stane se rovněž apoštolem, dojde však mezi ním a Kuzendou k hádce - žádný z nich nechce uznat vyznání druhého. Soukromý docent Blahouš píše učené pojednání o šířícím se náboženském hnutí. Srovnává je se všemi religiosními jevy u všech národů, když však přemítá o efektivním závěru, je sám nakažen absolutnem a skončí u víry k Bohu. Páter Jošt nemá dost ostrých slov, aby v klerikálních novinách vynadal šiřiteli nového vyznání. Absolutno se šíří po celém světě, každá strana si je chce přisvojit, a tak i nakonec dokonce katolická církev. Dojde ke kanonisaci Absolutna, papež je slavnostně prohlásí za Boha. Absolutno však nepůsobí jen náboženské nadšení. Jako kdysi z přemíry své energie stvořilo svět, tak i teď se dává zase do práce: ne sice tvůrčí, ale obrovsky výkonné. Pracuje zázračně v továrnách. Např. v továrně na cvočky chrlí jeden cvoček za druhým tak, až cvočky nemají žádnou cenu. V přádelnách vyrábí tkaninu i z písku a vůbec z jakéhokoli materiálu. Tím nastane znehodnocení všech produktů, což však nemá za následek blahobyt, nýbrž naopak nouzi. Jen sedlák "zachraňuje" situaci, protože on naopak prodává své produkty nesmírně draze (je to zřejmá satira na válečné poměry). Protože však je absolutno nekonečné, a lidé jsou omezeni konečnem, chápe je každý jen po svém. Tím vznikají konflikty a nakonec se rozpoutá celosvětová obrovská válka. Prezident Bondy, který to tušil, se skryl před působením absolutna mezi divochy. Ale i tam se dostal karburátor. Francouzský prostý voják Bobinet se chce stát moderním Napoleonem. Má nápad rozstřílet všechny karburátory a daří se mu to snadno. Dobude postupně celou Francii a stane se francouzským císařem. Pak jdou Francouzi dobývat zbytek světa. Válka je tak dlouhá, že už nikdo neví ani proč. Úplným vyčerpáním všech národů skončí. Zbude totiž nakonec ze všech vojsk jen třináct vojáků (každý z jiného národa). Ti si řeknou, že si dají pokoj, a jdou domů. V poslední kapitole, když už je dlouho mír, sejdou se u bývalého majitele kolotoče Bindra, který má teď hospodu, Brych s páterem Joštem. Vysvětlí si tehdejší náboženskou nesnášenlivost při jitrnicích se zelím. Příchodem policajta se změní jejich rozhovor. Vykládají si pak, že při policejní šťáře na Žižkově se objevil a zabavil poslední karburátor.

Karel Čapek - R.U.R.

10. července 2007 v 0:04 | Janet |  Čtenářský deník
Karel Čapek: R.U.R.
Geniální vědec Rossum vynalezne robota. Jeho nástupci jej dále zdokonalí a společnost Rossum´s Universal Robots začne produkovat roboty ve velkém. Roboti, myslící stroje, jimž chybí jakýkoliv náznak duševního života nebo lidského citu, se osvědčují jako mimořádně levná, nenáročná a výkonná pracovní síla. Miliony Robotů postupně nahrazují všechnu lidskou práci - a společnost R.U.R. získává jejich vzrůstajícím odbytem miliardy. "Člověk je vlastně přežitek", říká přednosta výzkumného oddělení na výrobu Robotů. Lidé, odsouzeni k nečinnosti a zahálce, zpohodlněli a stali se zbytečnými. Celé lidstvo rychle upadá, přestává mít schopnost dál se vyvíjet, nerodí se už ani nové děti. Roboti vedou války a nakonec se vzbouří proti svým pánům - lidem. Jejich heslem je zabít všechny lidi, protože Roboti jsou mnohem dokonalejší a nechtějí si od lidí nechat poroučet.

Domin - ředitel R.U.R. má svou velkou a možno říci i vznešenou myšlenku: osvobodit a povznést člověka, aby se nemusel zabývat pozemskými věcmi, ale duchovnem a uměním. Domnívá se, že toho dokáže jen, když budou Roboti zastávat práci lidí. A tuto svou myšlenku chce prosadit za každou cenu (dominus- pán). Jeho postoj je k přírodě i ostatním lidem útočný a dobyvatelský. Chce ovládat svět a vnutit mu, třeba i násilím, svou vlastní pravdu. Čapek však Domina zcela nezavrhuje, vždyť pokusit se vytvořit nový svět, jako zázrakem vše změnit - není v tom něco provokujícího a vzrušujícího? Není odvěkou touhou lidstva objevovat a dobývat nepoznané?

Alquist - (Alkyoné byla podle bájí královna, proměněná po smrti se svým manželem v ledňáčky, a alkyónské dny znamenají blažený a klidný čas) - nemá důvěru k velkým myšlenkám a projektům, které by mohly rázem změnit celý svět. V R.U.R. je šéfem staveb. Když se cítí smutný nebo sklíčený jde klidně pracovat jako řadový zedník na lešení. Váží si práce a lidský život staví na ten nejvyšší stupínek hodnot. Nedůvěřuje těm, kteří berou lidský život jako pouhý prostředek, materiál vhodný ke zpracování a vymodelování k dokonalosti. Je zjevné, že jeho ústy mluví samotný autor. V jedné ze svých knih Karel Čapek napsal: "Důležité je, aby budoucnost byla zlepšována v myšlenkách a plánech, ale ještě důležitejší je, aby přítomnost byla zlepšována ve skutcích a živote." Alquist pozorně naslouchá hlasu věcí a života, který všichni přechází bez povšimnutí.

Helena - je ve svém cítění k lidem podobná Alquistovi. Je ztělesněním ženského, citového a laskavého přístupu k lidem i Robotům. Hájí práva Robotů, nechápe, proč se sebou nechají manipulovat. Umírá jako manželka Dominova.

Autora nezajímá až tak převratný technický objev (i když ten je důmyslně a věrohodně motivován), ale spíše jeho společenské a lidské důsledky. Myslím si, že Karlu Čapkovi nešlo o Roboty, ale o poměr člověka ke světu a především o vztahy mezi lidmi. Dvacáté století nám sice přineslo obrovský pokrok ve vědě a v technice, úplnou samozřejmostí je televize, computer, telefon, auto, vlak, letadlo. Ano, společnost je v mnohém dál, ale snad si přitom ani neuvědomujeme, o co všechno se ochuzujeme a co všechno ztrácíme. Z našeho života se vytrácí svébytnost, různotvárnost, činorodost, vlastní iniciativa, bezprostřední vztah k přírodě a k lidem. Zdá se to možná staromódní, ale uznejte sami, jaký je rozdíl, když jedete autem po dálnici, než když se projdete jarní přírodou, rozkvetlou loukou a posloucháte zpívání ptáčků, než hučení motoru, i když i to má pro některé své kouzlo. Člověk by se neměl stát na technice a různých vymoženostech závislý, i když to většina z nás už je. Jestliže zapomeneme na to, čemu se říká lidské srdce a lidský cit, můžeme se stát otroky svých vlastních výtvorů.